Poslední zážitky

Ahoj všichni,

tak asi nadešel čas napsat o posledních zážitcích z mé velké cesty za velkou louži.
Promiňte, že vás tentokrát na mém blogu nevítám ničím originálním a veselým a že možná zním trošku mdle - mdle se velmi cítím, mdle velmi vypadám, mdle spím i jím, mdle mluvím i koukám, mdle tudíž i píšu na můj mdlý blog.
Opouštím jeden rok života, jednu rodinu, jedny přátele, jeden život, jednu já. Za chvíli se vracím domů a vstupuji podruhé do řeky, která nevím, jestli zůstala stejná, nebo nikoliv. Přemýšlím nad tím vším, co jsem tu zažila a co to pro mě znamená a bude v životě znamenat, stejně tak ale přemýšlím nad tím, co mě čeká doma, jak bude můj život odteď vypadat. Za poslední rok už podruhé všechno opouštím a nechávám "tady", mezitím co já jedu "tam". Také už podruhé jedu "tam", kde vlastně nevím, jaké to bude. Doufám, že jsem vás moc nezmátla. Mě osobně to tedy poněkud mate a popravdě v tuto chvíli moc nevím, co si o tom mám myslet. Snad proto ta mdlost.
Ještě jsem vám ale slíbila poslední zážitky. Tady jsou:

S rodinou jsme si udělali velký výlet do Philadelphie. Je to 6. největší město ve Spojených státech, největší město Pensylvánie. Je to město pro historii Spojených států velmi významné, byla v něm podepsána Deklarace nezávislosti a první americká Ústava. Philadelphia (počeštěně také Filadelfie, zkráceně Philly), sloužila chvíli jako hlavní město USA. Mnoho imigrantů cestujících do USA z Evropy v 19. století připlulo právě do Philadelphie, obzvláště lidé z Irska, Itálie a Německa.

Mrakodrapy v centru Philadelphie

Socha AMOR od Roberta Indiany, španělská verze ikonické sochy LOVE

Basilika svatého Petra a Pavla

Philly je město plné architektury a umění...

...také plné streetartu

Muzeum umění a slavné Rockyho schody, které Rocky ve filmu vyběhl. Bohužel jsme neměli možnost dostat se dovnitř muzea, což mi bylo obzvláště líto...

...zato jsem se ale dostala do Barnes Foundation, soukromé sbírky moderního umění, kde jsem se rozplývala blahem a krásou.

Známý Philadelphský Reading Terminal Market, kde najdete úplně všechno, co se jídla týče.

China town - Čínská čtvrť

Sousoší u břehu připomínající migranty připlouvající do Philly

The Signer socha na počest všech, kteří se podíleli na vzniku Deklarace nezávislosti a první americké Ústavy

Dům, ve kterém byla podepsána deklarace nezávislosti

Liberty Bell

Radnice ve Philadelphii

Opět dům, kde byla podepsána Deklarace nezávislosti, se sochou George Washingtona v popředí

S mojí americkou rodinou se snažíme strávit co nejvíce času spolu. Navštívili jsme proto Hershey Park, zábavní park kousek od našeho domova.

Také v naší čtvrti probíhala Yard Sale. Jsou to takové domácí bleší trhy. Každý, kdo chce, vytahá před dům veškeré krámy, s prominutím, které už nepotřebuje - starší oblečení, nábytek, hrnce, rádia, televize, obrázky, boty, hračky, no prostě všechno, na co si vzpomenete. Lidé se potom prochází ulicemi čtvrti a koukají, zda-li někde nenajdou nějaký dobrý kup. Většinou je všechno velmi levné. Mně osobně tedy spíš přišlo, že výsledkem toho všeho byl binec doma a na zahradě, ale chápu, že někteří lidé v takovém nakupování vidí smysl. Rozhodně to byla legrace. Naše americká mom nadělala spoustu hotdogů, ale prodalo se jich asi 5, tak jsem ji pak naučila recept na české lečo, abychom zpracovali všechny ty párky. Legrace, jak říkám.

Naše Yard Sale

Naše ulice

Při vyklízení domu před Yard Sale také naši rodiče našli stará rodinná alba s obrázky mladých rodičů a malých dětí. Tak jsme s Ingjai celý večer seděly a procházely je a společně jsme se všichni nasmáli. V tu chvíli jsem cítila, že tohle je opravdu moje rodina. Těžko se to popisuje. Jistě to není taková rodina, jako je ta má vlastní, česká. Té se nikdy nic nevyrovná. Jestli ale může člověk mít druhou, zahraniční rodinu, která mu také zůstane na celý život a také je tak miluje, asi jsem tady v Americe jednu takovou našla.



Loučení se se školou bylo také moc těžké. Ačkoliv naše škola jistě nebyla dokonalá, poznala jsem tam dobré přátele, skvělé učitele a spoustu jsem toho zažila. S těmi nejlepšími přáteli se uvidím ještě předtím, než odjedu, ale s mnohými lidmi jsem se naposled loučila na Graduation. To je velká ceremonie, kde se dostává středoškolský diplom. Ano, nosí se takové ty slavné hranaté čepice s třásní, lidé mají proslovy, ředitel má proslov, zpívá se hymna, zkrátka sláva se vším všudy.
Nejvíc jsem byla hrdá na Ingjai, protože její cesta touto školou byla obzvláště trnitá a protože jsme tou cestou prošly společně, každý den vedle sebe. Je to pro nás těžké, mít z toho diplomu tak skvělý pocit, když obě víme, že se musíme vrátit domů, kde na naše americké vzdělání bohužel není nikdo zvědavý a kde musíme dohnat všechno, co jsme za celý rok zameškaly a čeká nás ještě jeden rok na střední škole. Spojené s tím, že Graduation znamená loučení a konec, naše pocity měly nakonec chuť hořkosladkou.
Rozhoně to ale tam, na místě, s hranatou čepicí a diplomem v ruce byl krásný pocit. My jsme to zvládly (i přes jazykové bariéry) a také naši přátelé to zvládli. Naše rodina nás přišla podpořit, před Graduation jsme si došli na slavnostní donuty, které byly vynikající a dostaly jsme květiny. Po graduation jsme potom s rodiči seděli dlouho do noci v kuchyni a povídali si o všem možném. Bylo to celé tak krásně smutné.

Já a diplom

Slavnostní donuty

Ingjai <3

Se sourozenci

S rodiči

Naše procesí

A tímto se definitivně uzavírají veškeré zážitky a chytré poznatky z USA. Ráda bych napsala ještě jeden poslední článek, již s lehkým odstupem, kterým bych tento můj rok v Americe uzavřela a tak trošku se rozloučila. Jak s Amerikou, tak s Vámi, mými skvělými čtenáři a naším virtuálním kontaktem a budu doufat, že vás všechny potkám brzy osobně. Moc vám děkuji, že jste se mnou tak trošku mojí cestu Amerikou šli, už jen tím, že jste se sem tam podívali na můj blog. Vážím si toho.
Prozatím se mějte hezky, přeju vám hodně sil do konce školního roku, dobré větráky do kanceláří nebo alespoň chvíli letního odpočinku na zahradě nebo v parku.
Na všechny z vás se moc těším.
Tak napředposledy čego,
V.

Zážitky

Nazdárek

azdárek

zdárek

dárek

árek

rek

ek

k,

všichni!

Úvody, ach ty úvody. Jsem v nich poněkud slabší, to uznávám. Musím na tom zapracovat.

Jestli je ale ještě kdy! Za pouhý měsíc totiž opouštím můj americký středoškolácký život a za malou chvíli nato se vrátím zpět do mého českého života, který mi teď přijde tak vzdálený. A tam už nebude nikdy více příležitost psát blog o mých zážitcích a chytrých poznatcích ze země za velkou louží, pochopitelně. Tam bude můj blog zamlžená, nostalgická minulost. Nějaký sen, který se možná ani nestal, kdo ví. Možná že můj blog radši spálím nebo tak něco.

Než se ale rozhodnu k tak dramatickým závěrům, dovolte mi ještě vám chvíli vyprávět.

Nedávno jsem navštívila kampus Penn State College v Harrisburgu. Penn State je velmi populární, prestižní, ale hlavně soukromá univerzita. Posuďte sami, jak taková college v Americe vypadá:

Na kampusech jsou takové nouzové stanice, odkud se dá zavolat či poslat znamení, že je někdo v ohrožení. Naše americká mom to popsala tak, že se na kampusech prostě někdy "stávají věci". Což mi přijde smutný, jestli se kvůli tomu musí zařizovat celý systém záchranných stanic, asi to nejsou ojedinělé připady. 

Samozřejmě, že jsem první musela najít kávu. Myslím, že tady v Americe se má vášeň v pití tohoto nápoje ještě prohloubila...

Nedávno jsme jeli na oslavu jedné kamarádky naší rodiny do univerzitního města State College. Následující dvě fotky popisují věci, na které jsme si s Ingjai musely tak trochu zvyknout.

Zaprvé, Američané milují oslavy, párty, grilovačky. Milují, když se můžou sejít někde na zahradě nebo doma a pozvat spoustu lidí a rodin. Nejsou to jen ti nejbližší, jsou to sousedi, známí z kostela, kolegyně z práce... zkrátka kdokoliv, jen aby se mohlo slavit. A my se tak často ocitneme na oslavě nebo párty, kde absolutně nikoho neznáme, nevíme proč se slaví, co se slaví, kdo to vlastně slaví, čí je ta párty, čí je ten dům, ale zkrátka slavíme. Ale zase tak máme možnost poznat jiné lidi a kultury, protože rodiny v Americe jsou tak rozmanité. Někdy se ale stane, že nakonec naše partička (já, Ingjai, Jonathan) skončí sama, ve své vlastní, uzavřené společnosti. Což je ale taky moc fajn, alespoň se užijeme, protože v týdnu na sebe někdy nemáme tak moc času. Je to vlastně takový bizarní, bohémský život - trávit čas s kamarády na párty lidí, kteří vás hostí, vůbec vás neznají, pokaždé je to někdo jiný, někde jinde...



Další obrázek ukazuje Starbucks kávu, na kterou barista vždy napíše jméno zákazníka. Ingjai má na kelímku Angel - zní to velmi podobně jako její jméno a protože její jméno jí nikdy nikdo nerozumí a neví, jak ho napsat, přivlastnila si novou přezdívku. A mě píší Veronica. Někteří lidé jsou na to hodně hákliví, ale tady v Americe je tolik kultur, že ne všichni mohou rozumět všem jménům a ne všichni je mohou správně vyslovit. Vaše jméno se může psát stejně, ale vyslovovat jinak a to je pak maglajz, ale strašně vážnej maglajz, protože lidi se urážej a nazývaj vás "disrespectful" když prostě neznáte dokonale jejich jméno. My jsme s tím ale s Ingjai dokonale v pohodě, si myslím.

Tohle jsou naše dobroty, které poslední dobou doma vyrábíme. Moje Americká rodina pojede do Česka pomáhat na křesťanský anglický tábor (a navštívit mě, samo). A aby si vydělali peníze na takovou cestu, pořádají svou vlastní Bake Sale - to je tady v Americe populární způsob sbírky peněz. Prodáváte nějaké dobroty, které jsou ale lehce dražší, protože slouží nějakému účelu - školní basketbalový tým, pomoc dětem trpícím rakovinou, účely mohou být různé. V našem případě je to cesta do Česka, vlastně taková misie.







Dále byly vlastně Velikonoce! Ty se tady neslaví tak moc, jako v Česku, rozhodně tady není tolik tradic. Vlastně jediná, která se dodržuje, jsou sladkosti poschovávané po zahradě, které děti hledají. Alespoň to ale byl důvod uspořádat další párty.





Potom byl prom - něco jako maturitní ples. Všichni se strašně nastrojí, líbí se mi, že jsou tady lidi vážně styloví. Obzvlášť kluci. Že měly holky nádherné šaty a doplňky, mě zas tak nepřekvapilo, spíš jsem byla nadšená z toho, jak se tady "voháknou" kluci. Žádný černý obleky, kdepak - modrá, růžová, barevný boty, klobouky... většinou se hodně sladí se slečnou. Prostě super.
Lidé utrácejí strašně moc peněz za celý prom, někdy je to docela úsměvný. Třeba si půjčují limuzínu, aby mohli přijet k červenému koberci limuzínou a vystoupit z ní. Před vstupem do hotelu, ve kterém se pořádal prom, byl totiž natáhnutý červený koberec a po stranách byli lidé, fotící si své děti, kamarády, apod. Americký prom je totiž pouze pro studenty, rodiče ani rodina nejsou zváni.

Naše lehce neprofesionální fotky z toho úžasného červeného koberce, který tady na té fotce vypadá fakt příšerně

Na prom můžete jít s takzvaným "date" - doprovod, nemusíte být nutně pár. Nebo můžou jít také dvě slečny, skupina slečen, skupina slečen a kluků, zkrátka jak je vám to příjemné. Po dlouhých kombinacích jsme se rozhodli jít my tři exchange studenti - já, Ingjai a Stefan z Rumunska. Seděli jsme u velkých kulatých stolů, které jsou pro Ameriku také tak charakteristické. Tam jsme už měli víc našich přátel. Začíná se večeří a pak se vlastně jenom tancuje, fotí a "společensky konverzuje". Abych to shrnula, zábavnější je určitě český maturák, protože je tam hodně programu, víc lidí se na vás může přijít podívat a ten večer je takový mnohem lépe zorganizovaný a strašně to uteče. Tady v Americe prom lidé opouští docela brzy, aby se mohli přesunout na svoje vlastní soukromé afterparty.










Nakonec přidávám pár dalších zážitků:

Zmrzlina v Dairy Queen

Ingjai zkouší nejnovější trendy v dermatologii

Já mezitím chodím do kostela

Společně pak dobrovolničíme na Girls On The Run, běhu pro holky z prvního stupně z celého Harrisburgu

Nebo fandíme Hershey Bears 

A já si sem tam odskočím na metalovej koncert

Tak tím pro dnešek končím,
zdraví vás vaše
Verča,
krycí jméno kadeřník
a bratr Jonathan,
rock star.